sobota 15. dubna 2017

Jaro je tu

"A letos na podzim uválím deset kilo čarase," směje se postarší pán z vesnice v Himalájích. Čaras je místní název pro hašiš. Připomíná mi to tu Moravu. Sice je zakázané pálit slivovicu, ale nikdo to extra nekontroluje, pokud se to neděje ve velkém množství. "Ale to je jen taková bokovka, abych měl kapitál." Čaras umožnil rodinám v údolí Kullu a Parvati se pozvednout z bídy, která tu dříve byla. Získaly tak peníze na investice do vzdělání dětí, a aby rozjely byznys v turistice. Divoké konopí tu roste naprosto všude, i na dvorku policejní stanice. Většina lidí má své místečko v horách, které patří všem, kde si zasadí bylinku a na podzim čeká ve stanu, aby sklidila tento dar přírody.

Přesto policie, tak jako všude na světě dělá pohyby, aby se zdálo, že něco dělá. Zatýkají ale větší ryby, co pašují velké množství. Před nedávnem zatkli dva padesátileté hipíky, co si chtěli poslat do Británie dvě kila poštou. Myslím, že nebyl dobrý nápad udávat zpáteční adresu. Starousedlíci vzpomínají na staré časy, kdy lidi chodili s čilamem (hliněná dýmka) v náprsní kapse po hlavní ulici a hulili na nádvoří chrámů. Pro místní sádhu (poustevníky) je kouření čarasu tradice a dokonce svatý akt, kterým uctívají boha Šivu. V dnešní době to pak často je i opačně, lidi se stávají "sádhu", aby mohli beztrestně vydělávat love pašováním pár kilo čarase pod sutanou.

Od mého posledního příspěvku uplynulo hodně času, během kterého jsem pobyl dlouho v Kerala, v březnu jsem se přesunul na sever do Radžastánu a Uttarkhandu. A konečně od dubna přebývám v Himachal Pradeshi, zemi bohů, jak mi řekla smska od místního mobilního operátora. Co se dělo mezitím zkusím postupně dopsat.

Údolí Kullu je nejklidnější místo, které jsem zatím v Indii našel. Sever Indie je přelidněný a přezvířatovaný. Všude, včetně svatého Rišikeše a svatého Puškaru, jsou masy vozidel a troubení neustává ani na chvíli. Až tady v horách jsem pochopil, že jediná šance je jít tam, kde není silnice pro auta. Navštívil jsem tady své kamarády - francouzské usedlíky, které jsem potkal v Hampi a před několika dny jsem se přesunul do miniaturní vesničky kousek na sever, výš než je vrchol Sněžky.

Bydlet v údolí je úžasný pocit. Ze všech stran jsou hory. Ty nejbližší se zelenají borovicemi, ale ty vzdálenější, která mají až 6K jsou bílé a zasněžené. Ráno se ozývají ptáci, v místních sadech bzučí včely a ve stájích bučí krávy. Kromě konopí tu pěstují jabloně. Momentálně kvetou, takže kam se oko podívá vidí bílé květy.

Celou cestu je můj mozek zmatený. Po podzimu zase léto? V únoru třicet stupňů? Až teď se konečně srovnávám a zažívám podobné teploty, jaké jsou doma. Při tom jsem si uvědomil, že mi začíná pomalu, ale jistě domov chybět. A domov to jste vy, co tohle čtete. Myslím, že už za pár měsíců se zase shledáme. Ale nemá cenu předbíhat, důležitý je přítomný moment.

Jak řekl jeden moudrý muž v Rišikeši: Sedněte si na břeh řeky. Jste schopní jen tak být v přítomném okamžiku? Anebo vaše mysl okamžitě běží k minulosti a budoucnosti? I po lekci Vipassany, i po všech událostech, které jsem zažil, pořád vidím své zakořeněné tendence a návyky, které mě pořád tahnou do myšlenek, na to co bude a bylo. Když budeme každý den myslet na zítřek, kdy zažijeme dnešek?

Můžeme to svádět na technologii, ale ta je pouze nástroj, kterým může mysl unikat přítomnosti, stejně jako kniha. Během cestování jsem nucený čelit různým neúprosným zrcadlům. Došly mi výmluvy. Není tu žádné nemám čas, ani nemám peníze. Nemůžu se tu vymlouvat na okruh přátel. Realita tu zrcadlí mě. Slunce svítí pod takovým úhlem, že vidím svůj stín velmi zřetelně. A musím ho přijmout.

Při příchodu do vesnice začala u sousedů vyhrávat muzika. Sousedům se narodil kluk a protože otec rodičů je zámožný (mafián?) rozhodl se to oslavit se vší parádou a pozval celou vesnici. Podřezali statného berana. Viděl jsem jeho hlavu na ledničce v kuchyni, vedle malého oltářku. Zbytek už byl zpracovaný den předtím. Zabijačka jak zabijačka u nás, jen se před ní provede obřad. Byl zvláštní pohled vidět beranovu hlavu bez těla pohlížet na kuchyni, kde děvčata zvesela švitořily a vařily. Moje rodina má pět oveček a nejspíš je časem čeká stejný osud.

Na rozdíl od našich oslav tu ale automaticky počítají s vegetariány, takže když jsem usedl na trávu, kde se podávala večeře, neměl jsem nejmenší problém. Muzika hraje celý den a všichni tančí. Tolik dětí. Tady je pravá Indie - můj domácí má šest bratrů a čtyři sestry a není výjimkou. Hostitelé vytáhli pivo a dokonce i pálenku. Naštěstí v Indii je stejně jednoduché být abstinent jako vegetarián a každý to pochopí.

"Máňa říkala, že sa jí líbíš. Vem ju támhle na trávu, kde néni světlo," říká mi tanečník. Máni chybí zub a přebývá pár kilo. Tvářím se, že nerozumím, ačkoliv některé věci jsou vskutku mezinárodní. Zrovna tak bych mohl být na hodech v Lužicách. Můj soused z Něměcka má větší problém, jelikož jeho tanečnici, která se po něm sápe, nechybí ani nepřebývá nic. Tedy krom přísného otce. V této vesnici se usadilo několik Britů, podobně jako v té předchozí Francouzi. Všichni se tu oženili. Myslím, že takhle nějak začaly jejich osudy.

Měsíc svítí sytým úplňkem a jabloně nepřestaly vonět. Jaro je tu.